Březen 2009

Střepy

14. března 2009 v 19:02 Digrimon
Když rozbijete zrcadlo můžete se snažit sebevíc, mít i ten nejmenší střípek, slepit jej jak nejpečlivěji dokážete...ale stejně budou jeho povrch brázdit hluboké šrámy, stejně bude jeho odraz pokřivený.
A jakýmkoliv neopatrným pohybem se může zase rozbít...tak snadno.

Jen zoufalost dirigovala každý můj krok a pomalu vyhryzávala, kousek po kousku, díru někde uprostřed hrudi.
Jen ze zoufalosti běžíte polem a nohy se vám boří do mokrého bláta. Musíte běžet, protože jinak vás myšlenky dostihnou.
Sama jenom s nějakou zatoulanou kočkou jsem tam stála u toho stromu. Mám ho ráda. Stojí sám uprostřed prázdného pole, uprostřed ničeho, je tiše, mlčky snáší svou samotu.
Opodál stálo pár srnek. Krásných, čistých, nevinných a volných. Dívaly se na mě jen pár vteřin a potom utekly. Jak ráda bych i já utekla sama před sebou, špinavou, rozbitou a spoutanou.
Stála jsem tam a pomalu vdechovala kouř, dívala se na zamračené šedé nebe, poslouchala to ticho kolem...
a zjistila jsem, že tyhle zoufalé útěky nic nevyřeší. A o to zoufalejší jsou.
Chtěla jsem orvat všechny větve toho stromu, jenom proto, že je tam tak sám. Jenom proto, že on nemůže utéct, že tam bude takhle napořád, dokud ho nesežehne blesk, nevyvrátí vítr nebo nepokácí člověk. Jenom proto, že nedokáže nic říct, že nemůže ani plakat a že se nemůže ani smát.
Ale pak jsem si uvědomila, že jsem to já komu patří ty kořeny a větve.
A tak jsem ho opustila.

Sedím tady. Jako bych tu seděla po celou tu dobu. Vyhovuje nám všem tvářit se jakoby nic.
Takže ani tenhle článek není.


(c) Digrimonni Slecna