Říjen 2008

.vakuum

18. října 2008 v 17:50 Komotroll
Ach proč po těch nejlepších chvílích přichází tohle nechtěné vzduchoprázdno?
Vím a cítím, jenže zatím to nejde zachytit. O jistě, vyloudilo to na mé tváři úsměv a rozplesalo se mi srdce, ale stejně mne uvnitř tíží spousta jiných šutrů... všechny ty věci co se nahromadily za předešlou dobu.
Potřebovala bych, aby mě někdo vyslechnul... někdo kdo mě zná, komu nemusím zbytečně vysvětlovat maličkosti kolem a kolem, od kterých se ale všechno odvíjí. Jenže ti co jsou mi tak blízko právě teď nesedí vedle mě, neposlouchají mě se zájmem, nenechávají mě plácat a plácat kecy aniž by jim to vadilo, nekonejší mne těmi stále stejnými slůvky a stále stejnými radami a povzbudivými úsměvy co by na moje odřené nitro působily jako hojivá mast. Prostě tu zrovna teď nejsou...
A tak se to ve mně všechno hromadí jako nánosy staré špíny. A tak si připadám jako balonek, který stále někdo nafukuje.
A to co se nemělo nikdy, nikdy stát se právě děje a kazí to úplně všechno co bylo dřív tak fajn.
Sere mě to.
A jediný co zbývá je doufat, že to přejde.
A pátek je zase tak daleko, je mi z toho úzko... chtěla bych urychlit čas.
Chtěla bych aby se něco stalo...
aby něco zmizelo...
aby se něco spravilo...

Cítím tlak v očích.
Taky zradu a nechuť a trochu si zoufám, i když nechci.
A zase nevím a chtěla bych moc a moc vědět.

Všichni si vzájemně ubližujeme... a tak je kolem hrozně moc bolesti.
Nediv se, maličká, nediv.