Poetické chvíle beznaděje

14. srpna 2008 v 19:03 |  Komotroll
Zdál se mi sen.
Byl celý ve zlatavém žlutém oparu. A slunce pronikalo až do duše, kde rozsvítilo nádherné světlo radosti, které pak v jisřičkách vyzařovalo z očí.
Ten starý autobus, důvěrně známá místa, pohoda, žádný spěch a on.
A pokaždé je to stejné. Pokaždé cítíš, že je s tebou, uvnitř tebe, že v jeho očích jsi stejná jako on ve tvých... ale je daleko, nedosažitelný. Pokaždé sedí o několik sedaček dál...
A sladké happy endy si už můžeš jen domýšlet, holčičko.

Potom si balíš věci a najdeš ty staré dopisy. Člověk jen sedí v křesle, v tom neustálém chladu svého pokoje. Vidí ty samé zelené lístky stromů z okna a v bolestných vlnách se vrací zpátky. Co slovo, to slza. Všechny věty tak absurdní v porovnání s dneškem.
Jak můžu věřit, když všechnu moji víru pokaždé něco srazí? Vždycky když už vkročím na tu pomyslnou dálnici, vyřítí se odněkud auto a odmrští mě zpátky do příkopu... rychle a nemilosrdně.
"Ale tohle všechno si děláš sama..."
Není to pravda. Není... není. Tak to přeci není...

Tak jako se trhá provaz. Zbývá jen vlásek.
Ztrácím jediné porozumění.
Je už pryč. Nechtěně, ale je. Jinde, daleko.
A já v tom zůstala úplně sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama