Srpen 2008

Prázdninové °

31. srpna 2008 v 16:22 Pfoutous
Jen pár fotek.
°°°
-Spřádá si své sítě snů, ve zlatých paprscích slunce i ve stříbrné měsíční mlze.-


Poetické chvíle beznaděje

14. srpna 2008 v 19:03 Komotroll
Zdál se mi sen.
Byl celý ve zlatavém žlutém oparu. A slunce pronikalo až do duše, kde rozsvítilo nádherné světlo radosti, které pak v jisřičkách vyzařovalo z očí.
Ten starý autobus, důvěrně známá místa, pohoda, žádný spěch a on.
A pokaždé je to stejné. Pokaždé cítíš, že je s tebou, uvnitř tebe, že v jeho očích jsi stejná jako on ve tvých... ale je daleko, nedosažitelný. Pokaždé sedí o několik sedaček dál...
A sladké happy endy si už můžeš jen domýšlet, holčičko.

Potom si balíš věci a najdeš ty staré dopisy. Člověk jen sedí v křesle, v tom neustálém chladu svého pokoje. Vidí ty samé zelené lístky stromů z okna a v bolestných vlnách se vrací zpátky. Co slovo, to slza. Všechny věty tak absurdní v porovnání s dneškem.
Jak můžu věřit, když všechnu moji víru pokaždé něco srazí? Vždycky když už vkročím na tu pomyslnou dálnici, vyřítí se odněkud auto a odmrští mě zpátky do příkopu... rychle a nemilosrdně.
"Ale tohle všechno si děláš sama..."
Není to pravda. Není... není. Tak to přeci není...

Tak jako se trhá provaz. Zbývá jen vlásek.
Ztrácím jediné porozumění.
Je už pryč. Nechtěně, ale je. Jinde, daleko.
A já v tom zůstala úplně sama.

Noční

2. srpna 2008 v 23:13 | °°° |  Komotroll
Znáte ty chvilky?
Sedíte uprostřed vesmíru, všude kolem tma a zářící hvězdy a vy najednou cítíte vůně dávno minulých časů. Každou vločku, která už spadla, každou kapku deště, která se roztříštila o beton před domem. Cítíte vůni květin na louce, která už neexistuje. Vidíte tváře, které už nikdy neuvidíte. Slyšíte tlumený smích a záchvěvy bezstarostné radosti... která už se nevrátí.
Potom si čtete dokument se jménem minulost a v polovině musíte skončit. Ale tentokrát už to není ten známej kámen někde v žaludku. Je to bolest co svírá duši, když si uvědomíte kolik ste toho tenkrát měli.
Do uší vám hraje zvláštní písnička.
A já najednou nevím vůbec nic.
Jen že bych tu chtěla sedět navěky, objímaná vzpomínkami. Navěky cítit všechny ty vůně, pocity, doteky.
Jen že nechci vstát, jít se osprchovat a spát. Chtěla bych jít ven, nasednout do autobusu a jet pryč. Ležet na lavičce a dívat se na oblohu nad sebou.
Jen že právě teď chápu, protože je to tak strašně složité.
Právě tohle je chvilka, kdy vím úplně všechno. Dusím se tím.

A tyhle okamžiky končí, když zavřeš oči, otevřeš je a probudíš se do nového bledého dne. Vrátí se za nějaký čas. Až budeš zase sedět u otevřeného okna a zírat do tmy a vědět. Prostě vědět...
by *pesare