Červen 2008

Hyjé! Banáne!

27. června 2008 v 17:05 | sestra s fialovým tričkem :D |  Digrimon
Olé!
Dneska je poslední den školy, že? Jde to trochu mimo mě... Stejně jako ten pojem *prázdniny* celkově. Ale budou fajn :)

Takže, co se u hodné milé Fredky událo nového :)
14 dní mé svobody a siroty definitivně skončilo. Rodiče se vrátili dostatečně osmažení a já mám zase co jíst :D Ale ještě předtím se konalo NĚCO!
Festiválek pod Střechou a Respect Session! Open-air je fakt nej :) A celý to bylo skvělý, i když jsem ze začátku trochu pochybovala. Na hříchy došlo, i na pogo došlo a na spoustu smíchu a pár novej známejch. A život tam je najednou strašně fajn, protože tam žiješ hlavně proto aby ses bavil... a to je to, co se mi tak strašně moc na těhlech akcích líbí. Prostě kalíméé! Sestra z N.V.Ú., sestry z Iron Maiden... :D A ó předrahý fotografe, můžeš si ten svůj objektiv strčit třeba... až tam ;)
A teď bude Rock for People a já tam chtěla tak moc, až tam asi nepojedu. Ale kdo ví co bude za pár dní :)
A kdo ví co bude po prázdninách. Věříte, že se do prváku vůbec netěším? Že se toho spíš děsím? Co budem asi za třídu... a bez Heidi. Proboha, vždyť to snad ani nejde. Dobře, budu to brát jako další etapu. Alespoň budeme mít víc možností, víc míst kam chodit, jako třeba tu krásnou čajovničku, atakdále, ale stejně... stejně.
Mrzí mě, že jsem se nemohla s ostatníma pořádně rozloučit, ale nechci si to říkat, myslet na to... takže to nebudu ani psát.

Achjo. Věci zase začínají být složité. Achjo. Mám asi zálibu v tom, se deptat. Když tak nádherně pršelo. Otevřela jsem okno a nechala kapky dopadat na svojí tvář. Vzduch je vždycky tak krásně čistý a jasný. Obloha byla temná a všechno mělo ten zvláštní nazelenalý nádech. A já tam seděla, na okně, a nechávala připlouvat myšlenky, které ne a ne zmizet. Že všechno jde dál, i já se někam posouvám, ale přesto... přesto stále stojím na místě. Ano, něco se změnilo... já mám jen takový pocit. Bylo moc fajn zase si o tom popovídat, Zdíšo. Tam v tom lese, když zapadalo slunce a my zase hřešily. Ale asi bych si chtěla povídat častěji. Tvářím se sice, že to není potřeba, ale asi je.
Víte... mám strach. Já nechci letět a spadnout.

Tak jo. A teď zase rychle zpátky k těm krásný zbytečnostem :) Třeba, že nevím jakou barvu si mám dát. Tak mi někdo poraďte :D
A těšim se, až se ty prázdniny pořádně rozjedou. Budeme pořádat pikniky a koupálka a užívat si! Žejo, žejo? Potřebuju oddech, ty chvilky, kdy existuje jen teď a tady a žádná minulost ani budoucnost.
Budeme si plést věnečky a tancovat na louce! Jezdit po koncertech a kalit :D A nepíšu to jen tak do větru, už ne. Minulé prázdniny byly jako dost nevydařená ozdravná kůra. Měla jsem špatný lék. Nepotřebuju předepsat samotu, ale společnost.
Já vím, já vím :) Já už nebudu hloupá...

Olé Olé! :D


A barevní slimáci...

13. června 2008 v 18:20 | digrimonní sličná slečna |  Bublinková slečna
... pokryli ji slizem štěstí. YUMMY!
Tohle bylo už dlouho očekávané. U mě alespoň ano. Je mi vážně jedno kde, protože hlavní je co :)
Takové věci se stávají, když se člověk dozví, že malé víly umírají.
Dneska sem se probudila ve 3 ráno a měla strach ze všeho kolem. Člověk přeci začíná ztrácet jistotu, když zjistí, že něco tak barevného, něco tak neobyčejného a kouzelného prostě není. Zasáhne to každého, kdo se o tom dozví a já nebyla vyjímkou. Tak jsem se teda probudila a rozsvítila lampičku a četla Kdo chytá v žitě, ale jedna část mojí mysli stále bloudila k ní.
Letěla a padala. Bolelo to? Miliony otázek, miliony myšlenek to v člověku probudí. Takže jsem prostě přemýšlela. Ne za účelem něco konkrétního vymyslet, ale prostě jen všechny ty náhlé myšlenky probrat... pěkně důkladně.
Takové věci člověka mění. A nespravedlnost světa je najednou strašně bolestivá.
A každou vteřinou je pohled, úhel pohledu na celé to všechno jiný.

Sedím tu a říkám si, že chci zase umět psát. Poslední dobou jsem věci nechávala v sobě. Zpracovávala je uvnitř, v hlavě. A měla za to, že jsou stejně důležité jen v ten okamžik. Možná mám prostě jenom strach z toho uchovávat myšlenky. Dát jim nějakou podobu, učinit je hmatatelné. Takže teď už se nebudu bát :)
Strašně si protiřečím... poslední dobou. V myšlenkách. Napadají mě věci, které se vzájemně popírají. Nějak se v tom zase nevyznám. Ale to noční přemýšlení mi fakt pomáhá. Všimli ste si někdy jak rychle svítá? A že je svět ráno strašně krásný a smutný?
Prostě mě to jenom dostalo. Najednou je někdo pryč, někdo kdo měl tak krásnou duši a zůstane jen vánek a záchvěv kopretin a vzpomínky, co visí ve vzduchu a časem se jako mlha rozostří a rozplynou.
Takové věci donutí člověka přehodnotit svůj život. Fakt že jo. A nové začátky k tomu patří. Alespoň u mě ano.
Mám ráda svoje starý pyžamo a proužkovanou deku a hrníček co jsem dala mamce, ale piju z něj hlavně já. Mám ráda jahody a třešně co teď zrají. Mám ráda vítr a zelené lístky stromů, protože jsou strašně moc dokonalé. A píšu to, protože si to potřebuju uvědomit.
Jo, vím to.
:)
Ale hlavně mám ráda vás.

P.S. A vůbec nemám ráda blog.cz, ale mám ráda tenhle hrozně divnej design a mám ráda prázdné nepopsané stránky :D

Vaše Pája :)