Konec

11. července 2009 v 23:11 |  Bublinková slečna
Konce neexistují - jen nové začátky.

Když se hrdlo přelije. A někde se nakupí moc negativní energie, až se zalykám - uvědomím si, že jsem se vydala opět špatným směrem.
Jdu novou cestou.
 

.stone inside

30. května 2009 v 23:07 | DigrimONA |  Komotroll
Je možný, že jsem naposledy psala v březnu?
Páni.

Je sobota večer. Po dlouhé době jsem zase jednou takhle doma a mám čas jen tak sedět, koukat se na tmu venku a nechat se unášet svou (ne)oblíbenou noční náladou. V pátek odpoledne mi bylo možná trochu divně, možná trochu blbě, objevil se znovu ten hrozně těžký kámen uprostřed hrudi a já nevěděla jak jej odvalit. Teprve díky mým nejmilejším zase zmizel a je mi najednou fajn. I když nevím, jestli fajn, ale zase mám chuť všechno vypsat, což je u mě většinou dobrým znamením. Když to dokážu napsat, dokážu si to přiznat. A když si to dobrovolně přiznávám, znamená to, že se i smiřuji. I v těhlech řádcích je pomaličku všechno vepsané...ačkoliv to vím třeba jenom já. Psát pro mě znamená se zase otevřít - zase spatřit dávno zakopané, zapomenuté pocity a vzpomínky. V tuhle chvíli jsem najednou strašně zranitelná. Asi proto píšu tak zřídkakdy. Vlastně se bojím toho, co uvidím sama v sobě...ježiš to je - podivný.

Čas plyne strašně zvláštním způsobem. Některé věci jakoby se staly včera, ale zároveň mám pocit, jako bych od té doby už prožila miliony dalších. Těším i netěším se na prázdniny. Většinou to tak mám u věcí, u kterých mám nějaká velká očekávání. Většinou totiž takové věci dopadají hrozně všedně a obyčejně a nijak.
Nemám ráda svoje představy. Nemám ráda, že si dokážu vysnít věci tak hrozně moc pěkně. A reálně. Tak, že kdybych zavřela oči, mohla bych si myslet, že je to pravda. Mohla bych možná i slyšet rozhovory, vidět naprosto ostrý obraz, cítit do nejmenšího detailu všechny pocity. Mohla bych přemýšlet o věcech, o kterých bych v té situaci přemýšlela. Mohla bych mít na chvíli ten úžasně naplňující pocit, že se konečně něco děje, že je konečně něco úplně skvělé. Probudit se z takových snů bývá v poslední době tou nejhorší věcí. Otevřít oči, rozhlédnout se a vidět tu všednost beze změny. Buď prozřít do kruté reality, která přímo křičí, jak jsi naivní, že takové věci se nedějí. Nebo otevřít oči a zírat z okénka autobusu na zamračenou deštivou oblohu. Na cestě domů, pryč od dobrodružných ulic nočního města s pocitem, že pro dnešek naděje opět umírá. A s dalším, neodbytným, že zítra to bude úplně stejné a den potom taky tak a potom taky a pak zase.
Připadám si trochu jako na rušné ulici. Stojím uprostřed a kolem mne se míhají barevné postavy, úsměvavé tvářy známých lidí. Také se na ně usmívám, máváme si, ale většinou jsou to jen rozmazané šmouhy, příliš rychle přecházející kolem. Pozoruji jejich příběhy, směji se jejich radostem, jsem smutná z jejich zármutků a stále stojím na místě, neprožívám ty své. Občas se ani nestíhám otáčet kolem, aby mi nic neuniklo. A potom přicházejí chvilky, kdy si najednou všimnu i sebe. Zavadím očima o své nehybné nohy, pomalu prorůstající do betonového chodníku. Vidím své zešedlé obnošené šaty. Chci se pohnout, ale ochablé svaly mne neposlouchají. Mohla bych někoho požádat o pomoc, ale jakobych za tu dlouhou dobu ztratila hlas. Jak se hnout z místa? Jak se stát jednou z těch zářivě barevních šmouh míhajících se kolem? Na téhle ulici se nestřídají roční období, ani se nemění počasí, ale já lačním po slunci a dešťových kapkách. Jenže dál zůstávám v tom podivném vzduchoprázdnu, ve své podivně zpomalenosti, se svou šílenou bezradností.
Jsem si tak nejistá budoucností a ta nejistota mě zabíjí. Je mi špatně i z toho, že nevím co bude zítra, ale je mi hůř, protože ať se stane co se stane, zas to nepředčí moje představy a já budu zase nespokojená a nenaplněná.

A navíc...nezbývá asi nic jiného než prostě čekat.
Ano, sedím v nekonečné čekárně.
Jenže všechny stupidní časopisy pro krátkodobé zabavení už došly.

Střepy

14. března 2009 v 19:02 |  Digrimon
Když rozbijete zrcadlo můžete se snažit sebevíc, mít i ten nejmenší střípek, slepit jej jak nejpečlivěji dokážete...ale stejně budou jeho povrch brázdit hluboké šrámy, stejně bude jeho odraz pokřivený.
A jakýmkoliv neopatrným pohybem se může zase rozbít...tak snadno.

Jen zoufalost dirigovala každý můj krok a pomalu vyhryzávala, kousek po kousku, díru někde uprostřed hrudi.
Jen ze zoufalosti běžíte polem a nohy se vám boří do mokrého bláta. Musíte běžet, protože jinak vás myšlenky dostihnou.
Sama jenom s nějakou zatoulanou kočkou jsem tam stála u toho stromu. Mám ho ráda. Stojí sám uprostřed prázdného pole, uprostřed ničeho, je tiše, mlčky snáší svou samotu.
Opodál stálo pár srnek. Krásných, čistých, nevinných a volných. Dívaly se na mě jen pár vteřin a potom utekly. Jak ráda bych i já utekla sama před sebou, špinavou, rozbitou a spoutanou.
Stála jsem tam a pomalu vdechovala kouř, dívala se na zamračené šedé nebe, poslouchala to ticho kolem...
a zjistila jsem, že tyhle zoufalé útěky nic nevyřeší. A o to zoufalejší jsou.
Chtěla jsem orvat všechny větve toho stromu, jenom proto, že je tam tak sám. Jenom proto, že on nemůže utéct, že tam bude takhle napořád, dokud ho nesežehne blesk, nevyvrátí vítr nebo nepokácí člověk. Jenom proto, že nedokáže nic říct, že nemůže ani plakat a že se nemůže ani smát.
Ale pak jsem si uvědomila, že jsem to já komu patří ty kořeny a větve.
A tak jsem ho opustila.

Sedím tady. Jako bych tu seděla po celou tu dobu. Vyhovuje nám všem tvářit se jakoby nic.
Takže ani tenhle článek není.


(c) Digrimonni Slecna
 


.(mono)článek

16. ledna 2009 v 9:56 |  Bublinková slečna
Asi předevčírem jsem se na ivtkách chtěla podívat na svůj blog... a měla sem několika vteřinovej výpadek - prostě jsem si nemohla vzpomenout na adresu :D Což mi přišlo jako už dost varovný signál... takže píšu.
Jsem teda fakt úplně příšerná, že tady nemám ani slovo o Vánocích, Silvestru, žádný shrnutí minulýho roku, žádný novoroční předsevzetí. Oukej.
Vánoce byly asi takový jakoby vůbec nebyly. Zase žádnej sníh, atmosféra někde v nedohlednu a přetrvávající duševní stav ze dnů předešlých. Přála sem si jeden jedinej dárek, kterej sem samozřejmě nedostala (dobře...dali mi polovinu peněz co potřebuju s tím, že ať si druhou půlku vydělám (což přes prázdniny nestihnu ani náhodou) nebo ať počkám na příští rok... a tohle řekli mně - nejnetrpělivějšímu členu rodiny. chmpf).
Celý prázdniny potom byly jako takový plácání se v rozbředlým bahýnku asi dost připitomělejch pocitů (za který ne tak úplně můžu) a to víceméně trvá doteď. Akorát už se neplácám, naučila jsem se v tom chodit. Myslím.
A Silvestr byl... Uhh. Hodně vtipnej. Panebože neexistoval by ironičtější den na všechny ty události, než ten, kdy se loučíme s něčím starým a vítáme nové.
Takovej podezřelej pocit, jsem začala mít až když jsme byli v Náchodě. A to jsem si ještě říkala tyjo, že by to byla docela sranda. Nebyla to sranda. Bylo mi fakt.. fakt na nic. Ze všeho. Z toho, že sem něco už věděla na beton a musela sem říct co sem řekla, z toho, že moje nejdražší malá čarodějka někam zdrhla v tý zimě a já se tak bála.. a z toho pohledu... a z mrazu a bolavejch nohou.
Sice nakonec všechno dobře dopadlo, jako v pohádkách, ale stejně. Jsem se zas dostala do tý nejhnusnější sféry bezednýho sebelitování a navíc jsem se tam vlastně asi dostat chtěla.
Co se týče předsevzetí, tak jsem měla jediný - co jsem ani jako předsevzetí brát nechtěla, protože jsem věděla, že - ano... už jsem ho úspěšně porušila. A ani mě to zas tak nesere (no možná nějaký to moje rozumný já, ano). Protože nechci :) Proč si taky upírat něco, co mě aspoň na chvilku dává pocit pohody? Ať už je to jakkoliv blbý.
Hmm a shrnutí roku psát nebudu, protože není co. Všechny pěkný okamžiky mám v hlavě a v srdci, kde tvoří pěknej hřejivej obrázek, všechny špatný bublaj někde uvnitř mě a nechce se mi to prostě rozebírat :)

A teď. Teď tady sedím v pyžamu a sem nemocná. Líbí se mi jak je venku bílo (konečně) a svítí slunce. Protože ty všední věci za oknem zase vypadají alespoň na chvilku pohádkově. Těším se hrozně moc na jaro a léto.
Achjo... a v nejbližší době nevidím ani žádnej záchytnej bod, takže si jen tak pluju v tý stoce života bez jasnýho cíle. Zase.
Ale aspoň se obohacuju jinak :) Čtu Sophiinu volbu a panebože jak úžasná je to knížka! Konečně jsem u Žboba viděla Rekviem za sen a jsem unešena doteď. Ach...
A jestli přežiju příští tejden tak pak už bude zas fajn, budu trajdat po venku, chodit na plesy, jezdit za Geidinkou a bavit se. No tak přeci jen.. bude to fájn.

Já chci jít sáňkovat achjóó :(

Ooo a ještě si tu musí poznamenat jednu věc, abychom na ní nezapomněly! Na náš Sapfó týden o prázdninách kdy budem jíst hrozny a tancovat na louce a skládat básničky a meditovat!

Tak já jdu zas číst. Kéž bych tak měla inspiraci.. mohla bych třeba něco napsat nebo kreslit. Jenže mě akorát bolí hlava :D
Slunce v duši :) :D

Miluju tyhle obrázky :)

.(pod)zimní

11. prosince 2008 v 18:11 | Pauline |  Komotroll
Chm. Jde se učit, když mám hlavu plnou k prasknutí? Nevim. Asi bude muset, protože jinak bych na tý naší skvělý škole pěkně pohořela, což jistě není v mém zájmu.
Mám fakt dost blbou náladu. Vlastně ne blbou... vlastně nevim.
Jen jsem zmatená ze svejch reakcí, jo. Nechápu se proč mi vyhrkly do očí slzy, když to tak z mojí strany vlastně vůbec není. Nejsem úplně debilní.
A nevim proč by mi to bylo líto. I když vlastně teď kecám. Dobře, ale prostě... to už by mi mělo dojít, že je to fakt trochu blbost.
Je prosinec ale venku to vypadá jak v půlce listopadu. Určitě zas nenapadne sníh, takže se nedostaví ani ta povznášející nálada a dárky budu kupovat z donucení a cukroví nebude mít takovou tu správnou chuť a barevný světýlka budou bez toho sněhu venku vypadat hrozně kýčovitě.
Strašně nemám ráda ty jízdy autobusem. Vedle těch hrozně jednoduchejch lidí.
Už je to přes 3 měsíce co nevídám každej den svou malou čarodějku a hrozně mi chybí. Už dlouho sem si s někým nepopovídala tak jako s ní po tom Stmívání na chladným betonovým něčem uprostřed města ve tmě. Asi sem si tam zas připomněla jak to vlastně všechno je a je mi špatně z toho. Možná jo.
Cítím uvnitř sebe hrozný prázdno.. to je asi nejvíc vystihující. Dokonce i tyhle slova mi příjdou prázdný. A všechno co dělám.
Melu pořád tu starou známou básničku dokola, ale já nemůžu za to, že je to prostě pravda. Bezcílně se tak vleču sama za sebou.
Hledám nějaký pozitiva a záchytný body. Tak třeba ten koncert 20., na ten se těšim. Nebo rodinná kalba v myslivně :D na tu se těšim ještě víc.
Ale stejně by to chtělo.. to něco. Něco.

Asi zázrak. Vánoční kouzlo. Asi furt čekám na něco takovýho.
Nejspíš se nedočkám, co...
Uvědomuju si, že sem píšu hrozně nesrozumitelně. Jenže je pro mě nějakým způsobem...těžký nazývat ty věci přímo. Hm..

Tak a co teď. Vůbec se mi neulevilo. Půjdu se teda asi učit jak sem měla původně v plánu než všechny ty události z dneška nějak vykumulovaly, heh.
Možná bych měla zas začít doufat v pěknou budoucnost. Takovou jakou jsem si vysnila. Jenže... kéž by se už konečně něco změnilo! Kež by.

...jako hvězdy, zářící

5. listopadu 2008 v 20:26 | Pauline :) |  Bublinková slečna
Chm, podivný to listopad, zvláštní to období :)
Stejně sem neuvěřitelnej magor :D když bych už konečně mohla mít to, co sem chtěla, tak to najednou...nechci. Nesnášim se za to a štve mě to! :D Vybíravá mrcha sem.
Ale na druhou stranu, víme jak...
Od začátku školního roku žiju pátkama a víkendama. Ty všední dny vždycky nějak přežiju, plácám se od ničeho k ničemu až je tu zase to vytoužené páteční odpoledne, v tu chvíli můj život zase prozáří sluníčko Heidinka a všichni na sobě máme krásné šaty a taky se chováme krásně a potom ve tmě a zimě tiše kouříme a pijeme a užíváme si to sladké nevědomí pod hvězdami. A o víkendu bývám pryč a tu tančím a tu jsem zase na chvíli s vílami a je mi fajn i když nespím. Najednou to má smysl.. v ty prchavé okamžiky...ale prostě má.
Noaco? Líbí se mi to tak i když se bojím toho něčeho co bude potom.
Nemůžu přece za to, že jinak mi fajn není.
Tak jako včera.
I jindy.
Ach to bylo děsivé, bojím se toho a nechci aby se to někdy opakovalo ale vím, že bude.
A stejně jsem již prozřela. Je to moje pojistka toho, že vždycky existuje únikový východ a uklidňuje mě to, když mi v hlavě buší pulsující granát, a uvnitř je prázdno a zrak je rozostřený. Jen mám občas pocit, že to tak bude i kdybych nechtěla... to se mi nelíbí, ale co má být to bude... prostě tak a tečka.
Ach ale občas přemýšlím a vážně... možná by se hodila ta červená stopka, jenže silnější část chce jet dál...vyšší a vyšší rychlostí.

Už se moc těším na sníh. Na huňatý čapky, rukavice, horký kafe z automatů a procházky nočním městem a tak.
Když já se vždycky těšim a ono to nakonec vůbec není tak pěkné. Ale tak co už no.

Ale pořád ještě je to fajn. Pořád ještě se mám na co těšit, mám plány a mám cíle a nějakou cestu před sebou. A pořád ještě se usmívám.
A ono to přejde, až odejde podzim. Snad.

Kéž by už bylo léto. To bych alespoň věděla, že ještě stále jsem.



Mmm :) mandarinkové stromy a marmeládové lyže, má dívko se sluncem v očích.
A přijede i pro mě novinové taxi?

.vakuum

18. října 2008 v 17:50 |  Komotroll
Ach proč po těch nejlepších chvílích přichází tohle nechtěné vzduchoprázdno?
Vím a cítím, jenže zatím to nejde zachytit. O jistě, vyloudilo to na mé tváři úsměv a rozplesalo se mi srdce, ale stejně mne uvnitř tíží spousta jiných šutrů... všechny ty věci co se nahromadily za předešlou dobu.
Potřebovala bych, aby mě někdo vyslechnul... někdo kdo mě zná, komu nemusím zbytečně vysvětlovat maličkosti kolem a kolem, od kterých se ale všechno odvíjí. Jenže ti co jsou mi tak blízko právě teď nesedí vedle mě, neposlouchají mě se zájmem, nenechávají mě plácat a plácat kecy aniž by jim to vadilo, nekonejší mne těmi stále stejnými slůvky a stále stejnými radami a povzbudivými úsměvy co by na moje odřené nitro působily jako hojivá mast. Prostě tu zrovna teď nejsou...
A tak se to ve mně všechno hromadí jako nánosy staré špíny. A tak si připadám jako balonek, který stále někdo nafukuje.
A to co se nemělo nikdy, nikdy stát se právě děje a kazí to úplně všechno co bylo dřív tak fajn.
Sere mě to.
A jediný co zbývá je doufat, že to přejde.
A pátek je zase tak daleko, je mi z toho úzko... chtěla bych urychlit čas.
Chtěla bych aby se něco stalo...
aby něco zmizelo...
aby se něco spravilo...

Cítím tlak v očích.
Taky zradu a nechuť a trochu si zoufám, i když nechci.
A zase nevím a chtěla bych moc a moc vědět.

Všichni si vzájemně ubližujeme... a tak je kolem hrozně moc bolesti.
Nediv se, maličká, nediv.

Prázdninové °

31. srpna 2008 v 16:22 |  Pfoutous
Jen pár fotek.
°°°
-Spřádá si své sítě snů, ve zlatých paprscích slunce i ve stříbrné měsíční mlze.-


Poetické chvíle beznaděje

14. srpna 2008 v 19:03 |  Komotroll
Zdál se mi sen.
Byl celý ve zlatavém žlutém oparu. A slunce pronikalo až do duše, kde rozsvítilo nádherné světlo radosti, které pak v jisřičkách vyzařovalo z očí.
Ten starý autobus, důvěrně známá místa, pohoda, žádný spěch a on.
A pokaždé je to stejné. Pokaždé cítíš, že je s tebou, uvnitř tebe, že v jeho očích jsi stejná jako on ve tvých... ale je daleko, nedosažitelný. Pokaždé sedí o několik sedaček dál...
A sladké happy endy si už můžeš jen domýšlet, holčičko.

Potom si balíš věci a najdeš ty staré dopisy. Člověk jen sedí v křesle, v tom neustálém chladu svého pokoje. Vidí ty samé zelené lístky stromů z okna a v bolestných vlnách se vrací zpátky. Co slovo, to slza. Všechny věty tak absurdní v porovnání s dneškem.
Jak můžu věřit, když všechnu moji víru pokaždé něco srazí? Vždycky když už vkročím na tu pomyslnou dálnici, vyřítí se odněkud auto a odmrští mě zpátky do příkopu... rychle a nemilosrdně.
"Ale tohle všechno si děláš sama..."
Není to pravda. Není... není. Tak to přeci není...

Tak jako se trhá provaz. Zbývá jen vlásek.
Ztrácím jediné porozumění.
Je už pryč. Nechtěně, ale je. Jinde, daleko.
A já v tom zůstala úplně sama.

Noční

2. srpna 2008 v 23:13 | °°° |  Komotroll
Znáte ty chvilky?
Sedíte uprostřed vesmíru, všude kolem tma a zářící hvězdy a vy najednou cítíte vůně dávno minulých časů. Každou vločku, která už spadla, každou kapku deště, která se roztříštila o beton před domem. Cítíte vůni květin na louce, která už neexistuje. Vidíte tváře, které už nikdy neuvidíte. Slyšíte tlumený smích a záchvěvy bezstarostné radosti... která už se nevrátí.
Potom si čtete dokument se jménem minulost a v polovině musíte skončit. Ale tentokrát už to není ten známej kámen někde v žaludku. Je to bolest co svírá duši, když si uvědomíte kolik ste toho tenkrát měli.
Do uší vám hraje zvláštní písnička.
A já najednou nevím vůbec nic.
Jen že bych tu chtěla sedět navěky, objímaná vzpomínkami. Navěky cítit všechny ty vůně, pocity, doteky.
Jen že nechci vstát, jít se osprchovat a spát. Chtěla bych jít ven, nasednout do autobusu a jet pryč. Ležet na lavičce a dívat se na oblohu nad sebou.
Jen že právě teď chápu, protože je to tak strašně složité.
Právě tohle je chvilka, kdy vím úplně všechno. Dusím se tím.

A tyhle okamžiky končí, když zavřeš oči, otevřeš je a probudíš se do nového bledého dne. Vrátí se za nějaký čas. Až budeš zase sedět u otevřeného okna a zírat do tmy a vědět. Prostě vědět...
by *pesare

Kam dál